Zelený zákal, šedý zákal, AMD atd.: onemocnění očí a jak je rychle podchytit

Kromě glaukomového záchvatu, kdy dochází k prudkému nárůstu nitroočního tlaku, lze zelený zákal rozpoznat, až když způsobí výrazné poškození zrakového nervu a/nebo sítnice. Mezi typické příznaky patří vlhké oči a postižení zraku, např. zahnutí a extrémní zúžení zorného pole. Takovou oblast vidíte, aniž byste pohybovali hlavou. Někdy zelený zákal způsobuje selhání středu zorného pole nebo objevení barevných kroužků při pohledu na jasné zdroje světla. Osoby postižené některými typy zeleného zákalu trpí celkovou ztrátou ostrosti vidění a omezeným vnímáním kontrastu.

K akutnímu glaukomu či glaukomovému záchvatu dochází při náhlém a prudkém nárůstu tlaku uvnitř postiženého oka. S tím se mohou pojit příznaky jako červené a „tvrdé“ oči, bolest očí a hlavy, nevolnost, zvracení, nepohyblivé zornice (když zornice nereagují na světlo) a náhlá ztráta zraku.

Zelený zákal je nadřazený pojem několika typů tohoto onemocnění, přičemž pro většinu z nich je příznačný nárůst nitroočního tlaku a/nebo oběhová porucha postihující zrakový nerv. Ve vzácnějších případech se zelený zákal vyskytuje i při nízkém nitroočním tlaku. Růst nitroočního tlaku podporují určité rizikové faktory, které rovněž zvyšují pravděpodobnost onemocnění jedním z typů zeleného zákalu. Mezi tyto faktory se řadí cukrovka, kardiovaskulární onemocnění, oční infekce, krátkozrakost, časté podávání kortizonu, možné případy v rodině a věk přes 65 let.

Léčba se odvíjí od typu zeleného zákalu. Nitrooční tlak mohou často snížit kapky do očí. Požadovaného výsledku lze dosáhnout také laserovým ošetřením nebo operací. Operace zeleného zákalu je obvykle prováděna pod lokálními anestetiky.

Akutní zelený zákal vyžaduje neodkladnou léčebnou péči a je nutné jej okamžitě ošetřit, jinak by mohl vést ke slepotě. Pacientovi je před operací podán lék na snížení nitroočního tlaku.

Zelenému zákalu nelze předcházet, lze snížit pouze jeho rizikové faktory. Riziko rozvíjejícího se zeleného zákalu lze účinně omezit pečlivou léčbou cukrovky a kardiovaskulárních onemocnění, např. vysokého krevního tlaku.

Příznaky šedého zákalu mohou být různé v závislosti na jeho fázi. Mezi typické příznaky patří blednutí barev a kontrastů, potíže s viděním za soumraku nebo za slabého světla, větší oslnění a omezená schopnost přizpůsobit se světlu a tmě. Postižené osoby trpí vážnými zrakovými omezeními: prostorové vidění, vidění na blízko (např. při čtení) a na dálku (např. při sledování televize).

Šedý zákal má několik příčin. Mezi ty nejběžnější patří přirozené stárnutí oka. Na vzniku šedého zákalu se podílí např. cukrovka (typ 1 a 2), kožní choroby, např. neurodermatitida, konzumace tabáku, poranění oka, léky (např. všechny typy kortizonu), nedostatek živin, chronický zánět cévnatky a záření (např. UV záření, rentgenové paprsky či infračervené záření). Šedý zákal může být i dědičný. V tomto případě má obvykle nedědičné faktory, např. prodělaná infekce spalniček matky a následné poškození plodu během nitroděložního vývoje.

Šedý zákal lze patřičně vyléčit pouze operativním zákrokem. Zakalená čočka je nahrazena umělou čočkou (obvykle vyráběnou z akrylu nebo silikonu). Operace je obvykle prováděna ambulantně pod lokálními anestetiky. Nejvíce postižené oko je operováno jako první a druhé oko je pak obvykle léčeno o několik dnů či týdnů později – vše se odvíjí od rychlosti hojení.

Šedý zákal spojený se stářím je výsledkem přirozeného procesu stárnutí, a proto mu nelze předcházet. To však neplatí, je-li šedý zákal způsoben jinými faktory. Byla zjištěna souvislost mezi kouřením a šedým zákalem – chorobě lze tedy předejít, pokud přestanete kouřit. Mezi klíčová opatření prevence cukrovky patří vyvážená strava, dostatek spánku a pravidelné cvičení. Riziku poškození oka lze předcházet používáním brýlí, kdykoli provádíte nebezpečné úkoly (např. vrtání či leštění). Abyste zabránili poškození způsobenému UV paprsky, vždy noste brýle s vhodnou povrchovou úpravou. Na dovolené nebo v soláriu byste například měli sáhnout po slunečních brýlích a na horách naopak po lyžařských brýlích.

Při suché makulární degeneraci dochází k ústupu, ztenčení a odumření části sítnice. Tímto dojde k zániku foto senzitivních buněk uprostřed sítnice. Při vlhké makulární degeneraci dochází k růstu nových cév z cévnatky do žluté skvrny (makula), kde dochází ke krvácení a zadržování vody.

Makulární degeneraci sice nelze léčit, nicméně léčba často dokáže zpomalit či dokonce zastavit rozvoj tohoto onemocnění.

AMD lze léčit ambulantně vpíchnutím příslušného léku do oka (nitrooční injekce), který zatlačí zpět nově zformované krevní cévy a způsobí tak opětovné „vyschnutí“ žluté skvrny. Vzhledem k tomu, že tímto nedojde k trvalému vyléčení, léčbu je v průběhu let nutné pravidelně opakovat.

Protože makulární degenerace je typickým příkladem očního onemocnění souvisejícího se stářím, osobám starším 55 let se doporučuje pravidelně docházet na kontroly sítnice.

Sklivcový zákalek lze rozpoznat díky tmavým, často průhledným tečkám, pruhům nebo šmouhám v zorném poli – konkrétně při pohledu proti jasnému pozadí, např. při čtení, pohledu na oblohu nebo na sníh. Tyto tečky či pruhy jakoby létají ve vzduchu, ale při pohybu kopírují dráhu očí. Tento jev je zvaný také jako „mušky“ nebo „mžitky“.

Zákalek ve sklivci je běžně způsoben přirozeným procesem stárnutí sklivce (corpus vitreum), který vyplňuje většinu oční bulvy. Z 98 procent jej tvoří voda a ze 2 procent složky bílkovin a vlákna pojivové tkáně. Tyto složky jsou obvykle rozpuštěny ve vodě a jsou neviditelné. V průběhu času se sklivec scvrkává a zkapalňuje. Kolagenová vlákna se shlukují a náhle se jeví zakalená. Sklivec je typickým příkladem onemocnění spojeného se stářím. Přibližně dvě třetiny osob ve věku 65 až 85 let si stěžují na totéž jako osoby trpící krátkozrakostí spíše než osoby s normálním zrakem či dalekozrakostí. Sklivcový zákalek mohou podpořit poruchy metabolismu, např. cukrovka, poranění či pohmoždění oka nebo užívání určitých léčiv.

Přestože jsou „mžitky před očima“ obvykle považovány za otravné, ve většině případů jsou neškodné a není nutné je léčit. Pokud dochází k výraznému omezení vidění a tudíž také ke snížení kvality života, existuje řada možností léčby. Jako první uvádíme možnost odstranění sklivce (vitrektomie), při kterém dojde buď k částečnému, nebo celkovému odstranění sklivce a naplnění oka kapalnou či plynnou náhražkou. Tato léčba není očními lékaři doporučována kvůli možnému riziku slepoty. Novou a méně rizikovou procedurou je laserová vitreolýza. Jedná se o neinvazivní zákrok určený k léčbě sklivcových zákalků. Laserová vitreolýza je prováděna ambulantně pod lokálními anestetiky a je v podstatě bezbolestná: laser je použitý k rozpuštění či rozdrcení zákalků sklivce (fotodisrupce). V porovnání s odstraněním sklivce se s touto léčbou pojí mnohem méně rizik a vedlejších účinků.

Okamžitý zásah vyžadují následující výjimky: pokud zákalky náhle zintenzivní a narostou v počtu nebo jsou doprovázeny světelnými záblesky, mohlo by to značit ranou fázi odchlípení sítnice. V takovém případě je nutné okamžité vyšetření očním lékařem. Totéž platí, pokud následuje výskyt deště velkých černých teček: jestliže pacient ve svém zorném poli náhle spatří několik teček, které vypadají jako déšť nebo stoupající dým, může prožívat vážné sklivcové krvácení, které musí být okamžitě vyšetřeno očním lékařem – pravděpodobně v nemocnici. Upozorňujeme, že po vyšetření očním lékařem nebudete moci po několik hodin řídit. V rámci vyšetření vám totiž budou podány kapky na rozšíření zornic.

Zdraví a proces stárnutí oka ovlivňuje řada rozličných faktorů. Mezi ně patří např. vyvážená strava a zdravý životní styl. Dále byste se měli vyvarovat nadměrného tlaku na oči, např. intenzivního tření.

Postižené osoby často trpí bolestmi hlavy, pálením očí nebo obecným přetížením očí, které je často doplněné únavou. K tomu se často vyskytuje rozmazaný zrak, podráždění očí a dvojité vidění.

V případě latentního šilhání oči pacienta nejsou zcela souběžné, což zhoršuje prostorové vidění. Mozek a oční svaly se snaží vyvarovat dvojitému obrazu, což může pacienty velmi unavit. Vznik heteroforie ovlivňuje celá řada faktorů: konzumace alkoholu, stres, únava a psychický stres. Šilhání může přivodit také dlouhodobá práce s počítačem.

Latentní šilhání je obvykle příznakem přetížení očí a často není léčeno. Jestliže má šilhání za následek postižení zraku, lze jej napravit prizmatickými brýlemi přizpůsobenými nositeli na míru. Takové brýle vyváží nesouběžné vidění díky speciálnímu leštění alespoň v jedné z čoček. To zlepší mobilitu a souhru očí, což nositeli přinese uvolněnější a lepší zrak.

Zatímco šilhání nelze předcházet, lze přijmout opatření, kterými zabráníte jakýmkoli následkům, např. problémům se zrakem. Existují však opatření, kterým předejdete jakýmkoli následkům, např. postižením zraku. Nemluvňata a malé děti by proto měly být pravidelně kontrolovány, aby se mohly léčit co nejdříve.

Dynamické šilhání ve většině případů postihuje nemluvňata a malé děti. Oči dětí se v případě konkomitujícího strabismu mohou pohybovat do všech stran, ale nezaostřují na stejný předmět. Úhel šilhání je totožný ve všech směrech.

Konkomitující stramismus je buďto dědičný, nebo přivozený dalekozrakostí. Mezi další možné příčiny patří zrakové postižení jednoho oka nebo omezené vnímání prostoru.

Konkomitující strabismus lze léčit prostřednictvím okluzní terapie. Zdravé oko je zakryto od několika hodin po několik dnů, aby šilhající oko mezitím procvičovalo správné vidění. Centrum zraku tudíž přijímá impulzy potřebné pro náležité nasměrování.

Konkomitujícímu strabismu nelze předcházet. Existují však opatření, kterým předejdete jakýmkoli následkům, např. postižením zraku. Nemluvňata a malé děti je proto nutné pravidelně kontrolovat, aby v případě potřeby došlo k včasnému zahájení léčby.

V případě paralytického strabismu dochází k náhlému selhání jednoho nebo několika externích očních svalů nebo zásobujícího nervu. Pacienti najednou vidí dvojitě a stěžují si na špatné vnímání prostoru, které je často doplněno o nevolnost, bolesti hlavy či dokonce závratě. Pacienti mohou být přecitlivělí na světlo, mohou jim „cukat“ oči, pálit je oči nebo mohou nadměrně mrkat. Úhel šilhání se liší v závislosti na linii pohledu. Lidé trpící paralytickým strabismem často naklání hlavu, aby ulehčili paralyzovanému svalu. Jinými slovy naklání hlavu, aby viděli rovně.

Paralytický strabismus je obvykle přivozen zraněním, neurologickým onemocněním, poškozením hlavového nervu nebo zánětem očního svalu. K paralytickému strabismu mohou vést také poruchy oběhového systému, např. v mozku nebo očním důlku.

Léčba paralytického strabismu se liší podle příčiny. Jednou z možností je problém napravit prizmatickými brýlemi, které kompenzují nestálé vnímání díky speciální technice leštění aplikované alespoň na jednu z brýlových čoček. Postižený oční sval lze případně operovat a léčit podáním botulinového neurotoxinu. V některých případech se paralytický strabismus vyléčí sám po několika týdnech či měsících.

Možnosti prevence se odvíjí od příčiny paralytického strabismu a vzhledem k jejich rozdílnostem a rozmanitosti zde není prostor pro jejich úplné vysvětlení. Vhodnou diagnózu vám rád poskytne váš oční lékař.

Rohovka obou očí se ztenčuje a získává kuželovitý tvar. Probíhající deformace způsobí snižování ostrosti vidění. Jestliže se pacientovi za krátkou dobu výrazně navýší počet dioptrií, mohlo by to značit nástup tohoto onemocnění. Postiženy bývají obě oči, nicméně ne vždy do stejné míry. Keratokonus se může vyskytnout v průběhu dětství, ale nejčastěji se projevuje mezi 20 a 30 lety života. Progrese onemocnění je navíc u každé osoby jiná. Někteří lidé vnímají keratokonus jako méně významnou poruchu vidění, zatímco pro ostatní je nezbytná operace. Po tomto onemocnění už není možné nosit kontaktní čočky. Pacienti s pokročilou fází tohoto onemocnění si stěžují na zkreslené vidění či kruhy okolo jasných zdrojů světla, tvorbu stínů na předmětech, dvojité vidění, vyšší citlivost na světlo a omezené vidění za soumraku a ve tmě.

O příčinách a rizikových faktorech tohoto onemocnění toho není příliš mnoho známo, přestože na toto téma bylo provedeno mnoho studií. Pravděpodobným viníkem může být špatné fungování štítné žlázy nebo genetická predispozice, protože keratokonus se často objevuje i několikrát v rámci jedné rodiny. Vysokým rizikovým faktorem je silné a časté tření očí po dlouhou dobu, např. kvůli alergii.

Léčba keratokonu se liší v závislosti na příčině, ale měla by začít, co nejdříve to jde. Pokud se ukáže, že za onemocněním stojí štítná žláza, pomoci může léčba hormony štítné žlázy. V pozdější fázi je často jedinou možnosti rohovkový transplantát.

Keratokonu s největší pravděpodobností nelze předcházet, protože za ním stojí genetické faktory. Rizikové faktory však lze minimalizovat, např. v případě alergie by si pacienti neměli otírat oči, případně by měli podniknout kroky proti svědění. Mezi tyto kroky patří snížení citlivosti (desenzibilizace) nebo užívání vhodných léků.