Porucha vnímání červené a zelené barvy, červenozelená barvoslepost a celková barvoslepost

Život je plný rozličných barev – ale ne všichni vnímají barvy stejnou měrou: barvoslepost a porucha vnímání červené a zelené barvy patří mezi běžná postižení zraku. A postižené osoby si jich často ani nevšimnou. Existuje však test barvosleposti a poruchy vnímání červené a zelené barvy, který vám rychle poskytne výsledky. Jaké jsou vlastně typy barvosleposti a poruch vnímání barev? A jak je diagnostikujeme?

Ne všechny formy barvosleposti jsou totožné Podle příčiny a příznaků rozlišujeme mezi barvoslepostí, částečnou barvoslepostí a celkovou barvoslepostí. S poruchou vnímání barev se člověk může narodit, nebo se u něj může vyvinout v průběhu života. Příklad: velká část problémů s vnímáním barev je výsledkem onemocnění očí, např. makulární degenerace. Vnímání barev může negativně ovlivnit také dlouhodobé užívání určitých léků, případně onemocnění optického nervu. Sem patří atrofie zrakového nervu, tedy odumření fotoreceptorových buněk ve zrakovém nervu. To může způsobit řada faktorů, včetně zánětu zrakového nervu, zvýšeného tlaku v mozku nebo otravy alkoholem. Schopnost vnímat barvy může negativně ovlivnit také zamlžení oční čočky v důsledku stárnutí a změn mozku.

Lidé trpící dědičnou poruchou vnímání barev si tohoto omezení mnohdy všimnou až po několika letech. Rozdíly ve vnímání barev můžete zaznamenat např. při rozhovoru s člověkem, který barvy vnímá normálně („Já to vidím modřejší...“),nebo při provádění úkolu vyžadujícího přesnou kategorizaci barev. Teprve poté si uvědomíte, že svět nevnímáte stejně jako ostatní lidé. Perfektní vnímání barev vyžaduje mnoho povolání, kde se osoby s poruchami vnímání barev nemají šanci prosadit. Zde patří policajti, malíři, lakýrníci, osoby pracující s pracovními stanicemi CAD, zubaři, elektrikáři a laboratorní chemici. Perfektní vnímání barev je nezbytností také u mnoha uměleckých / designerských profesí a v módním průmyslu. Z toho důvodu od svých uchazečů mnoho zaměstnavatelů požaduje úspěšné složení testu barvosleposti, např. v dopravním průmyslu. Testem barvosleposti musí projít také budoucí piloti či osoby ucházející se o kapitánský průkaz na motorovou loď.

Sítnice lidské oka je složena ze dvou typů smyslových buněk: tyčinek a čípků. Tyčinky nám pomáhají vidět světlé a tmavé kontrasty, zatímco čípky zodpovídají za barevné vidění. Lidé s normálním zrakem mají tři typy čípků. Každý z nich slouží k vnímání určité barevné škály: L čípky se specializují na červenou barvu, S čípky na modrou a M čípky na zelenou. Písmena L, S a M odkazují na oblast barevného spektra, kterou konkrétní čípky pokrývají: L odkazuje na dlouhé vlnové délky („long“), S odkazuje na krátké vlnové délky („short“) a M na středně dlouhé vlnové délky („medium“). Vlnová délka světla vstupujícího do oka stimuluje barevné pigmenty v čípcích a v mozku tak spouští vnímání různých barev. Pokud určitý typ čípku nefunguje, jak má, nebo nefunguje vůbec, dochází k omezenému vnímání barev způsobujícímu poruchu vnímání barev nebo barvoslepost. Čípky jsou také aktivní pouze za určité míry jasu. Když je tma, fungují pouze tyčinky zodpovídající za vnímání kontrastu jasu a tmy. Z toho důvodu se ve tmě vše zdá být stejné.

Lidé s poruchou vnímání barev vnímají pouze určité barvy. Část jejich receptorů – čípků – totiž nefunguje správně. Existují různé druhy poruch vnímání barev. Mezi nejběžnější patří porucha vnímání červené a zelené barvy, která je často (mylně) nazývána jako barvoslepost červené a zelené barvy nebo prostě barvoslepost. Postihuje 9 % mužů, ale pouze 1 % žen. Existují dva typy poruch vnímání červené a zelené barvy: problémy s vnímáním zelené barvy (deuteranomálie) a problémy s vnímáním červené barvy (protanomálie). Osoba trpící deuteranomálií má potíže vnímat zelenou barvu, protože jeho či její potřebné smyslové buňky – čípky zelené barvy – fungují vadně. Zelené barvy jsou vnímány méně barevně či jasně ve srovnání s normálním viděním a postižené osoby si toho všimnou, až při konfrontaci se situací, kdy nepoznají různé odstíny zelené. V závislosti na vážnosti poruchy mají postižené osoby potíže rozlišit mezi červenou a zelenou a často také mezi modrou a fialovou a růžovou a šedou – zejména za slabého světla. Příznaky poruchy vnímání červené barvy jsou podobné: správně nefungují červené čípky. Osoby s tímto zrakovým postižením mají často potíže správně rozeznat červenou a rozlišit ji od zelené. Poruchu vnímání zelené a červené barvy nelze léčit.

Trpí-li někdo anomální trichromazií, tedy poruchou vnímání barev, neznamená to, že by dané osobě scházely některé z čípků. Barevná citlivost těchto osob je však výrazně omezená – proto barvy vypadají méně intenzivní a postižené osoby si je pletou. Omezené vnímání červené barvy například může znamenat, že osoba s anomální trichromazií si červeného světla na semaforu všimne o mnoho později než ostatní řidiči.

Když osoba trpí částečnou barvoslepostí, část smyslových buněk potřebných pro vnímání barev buď neexistuje, nebo nefunguje. Dichromatizmus označuje stav, kdy má osoba funkční pouze dva čípky. Monochromatizmus pak stav, kdy má osoba funkční pouze jeden čípek. Postižené osoby vnímají pouze některé barvy, ne celé barevné spektrum. V případě zelené barvosleposti (deuteranopie) například schází funkční čípky pro zelenou barvu. Lidem trpícím tritanopií, tedy poruchou vnímání modré barvy, schází čípky pro vnímání modré barvy. Osobám s protanopií chybí funkční červené čípky. Výsledek: tyto osoby vnímají pouze velmi omezené barevné spektrum. Postižení nedokáží vůbec rozlišit mezi červenou a zelenou. Buď nevnímají světelnou signalizaci, nebo červená brzdová světla vozidel na silnici – případně je vnímají, až když je příliš pozdě. Částečnou barvoslepost nelze léčit.

Úplná barvoslepost (achromázie) obvykle odkazuje na dědičnou barvoslepost, kdy osoba vnímá pouze stupně šedé namísto barev. Výskyt achromázie je u mužů i žen totožný. Postižené osoby trpí výrazným omezením rozlišovací schopnosti oka a jsou extrémně citlivé na světlo (fotofobie). U osob s úplnou barvoslepostí nefunguje ani jeden ze tří čípků sloužících ke vnímání barev. Tito lidé vidí pouze pomocí očních tyčinek, tj. smyslových buněk zodpovídajících za vidění ve tmě. Z toho důvodu lidé s achromázií vnímají jen přibližně 500 odstínů světlé a tmavé. Úplná barvoslepost je obvykle dědičná, ale může nastat také v důsledku mozkové mrtvice, traumatického zranění mozku či jiných forem poškození mozku.

Pro určení, zda je osoba barvoslepá nebo má poruchu vnímání barev, se využívají následující testy barevného vidění.

Ishiharův test (pseudoisochromatické destičky)
K diagnóze poruchy vnímání červené a zelené či modré a žluté barvy (tritanomálie) se používají Isiharovy pseudoisochromatické destičky. Každá kruhová destička je pokryta barevnými tečkami, které dohromady tvoří určité číslo v závislosti na schopnosti dané osoby vnímat barvy. Příklad: když je stejná destička předvedena osobám s normálním zrakem, vidí číslo 74, zatímco osoby s poruchou vnímání červené a zelené barvy vidí číslo 21. Na základě toho je možné spolehlivě určit diagnózu vnímání barev.

Anomaloskop
Anomaloskop se používá k diagnóze barvosleposti či poruchy vnímání červené a zelené barvy. Pacient je požádán o smíchání červeného a zeleného světla, aby dosáhl konkrétního odstínu žluté (sodíková žlutá). To umožňuje stanovení přesné diagnózy konkrétního typu poruchy vnímání barev. Příklad: lidé s poruchou vnímání zelené barvy obvykle přidávají příliš mnoho zelené.

Farnsworthův test
Farnsworthův test umožňuje diagnózu poruchy vnímání červené a zelené barvy a modré a žluté barvy. Pacienti jsou požádáni, aby roztřídili dlaždičky s různými odstíny. Podle typu poruchy mají testované osoby sklon vytvářet typický vzor, z něhož je možné odvodit konkrétní typ poruchy vnímání barev.