Pochopení zraku

Lidské oko

Vše, co potřebujete vědět o anatomii, stavbě a funkcích zrakového centra našeho těla

24 listopadu 2021

Oko patří mezi naše nejdůležitější smyslové orgány – žádný jiný orgán není zdaleka tak složitý. Lidské oko je schopno absorbovat a okamžitě zpracovat více než deset milionů informací za sekundu. Ale přemýšleli jste někdy, jak oko vlastně funguje? Jak jsou pozorované obrazy ve skutečnosti vytvářeny? A jaké části těla jsou do tohoto komplikovaného procesu zapojeny? LEPŠÍ VIDĚNÍ pro nás má veškeré podrobnosti – počínaje anatomií a stavbou oka až po jeho funkce.

  • Ženské oko

Jednoduše řečeno, lidské oko funguje velmi podobně jako videokamera – jeho součásti dohromady pracují na vizualizaci okolního světa. Čtěte dále a zjistěte, jak přesně lidské oko funguje. Nejprve však probereme klíčové části oka a jeho stavbu.

Anatomie: stavba lidského oka

  • Rohovka

    Rohovka, neboli průhledná část obalu lidského oka, je díky slznému filmu, který ji pokrývá, vždy vlhká. Rohovka je součástí tzv. bělimy (bílá část oka) a dohromady jsou odborně nazývány tunica externa bulbi. Rohovka funguje jako okno: má kulatý tvar, je průhledná a do oka propouští světlo. Oko také chrání před vnějšími vlivy, např. špínou, prachem a povrchovými zraněními. Rohovka je přirozeně velice odolná. Její zakřivení jí navíc propůjčuje optické vlastnosti a hraje klíčovou roli v ostrosti vidění.

  • Skléra

    Bělima pokrývá prakticky celé oko – s pouze dvěma výjimkami: vepředu, kde se nachází rohovka, a vzadu, kde se nachází výstup zrakového nervu. Bělima pokrývá prakticky celé oko – s pouze dvěma výjimkami: vepředu, kde je zasazena rohovka, a vzadu, kde se nachází zraková nervová vlákna.

  • Zornice

    Zornice je černá tečka uprostřed lidského oka. Reaguje na okolní osvětlení a přizpůsobuje se jeho intenzitě. Velikost zornice určuje oční duhovka. Velikost zornic může ovlivnit také stav našich emocí. Strach a velká radost například mohou způsobit rozšíření zornic, zatímco alkohol a drogy mohou způsobit stažení zornic.

  • Duhovka

    Duhovka je barevný kruh obklopující zornici, který funguje stejně jako clona ve fotoaparátu: reguluje množství světla vstupujícího do oka. V jasném prostředí se stará o zúžení zornice, čímž snižuje množství vstupujícího světla. V tmavém prostředí nastává pravý opak: zornicový svěrač se uvolní a zornice se rozšíří. Takto je zajištěn přísun většího množství světlo do oka, když je tma, a menšího množství světla ve světlém prostředí. Duhovka navíc určuje barvu našich očí a u každého z nás je jedinečná. Své jméno získala po řecké bohyni duhy. Je zajímavé, že barva duhovky nemá na zrak žádný vliv. Osoby s hnědýma očima svět nevidí „tmavěji“ než osoby se světlýma očima, např. modrýma.

  • Oční komory (camerae bulbi)

    Lidské oko tvoří přední a zadní komory. Jedná se o dutiny v přední části oka obsahující komorovou vodu. Tato tekutina obsahuje důležité živiny pro čočku a rohovku, kterým dodává živiny a pomáhá jim při boji s patogeny. Kromě toho komorová voda plní další funkci: pomáhá oku držet svůj tvar.

  • Oční čočka (lens crystallina)

    Oční čočka zaostřuje světlo vstupující do zornice, čímž na sítnici zajišťuje ostrý obraz. Čočka je elastická a při zaostřování předmětů na blízko a na dálku dokáže pomocí ciliárního svalu přizpůsobit svůj tvar. To znamená, že když pozorujeme předměty v blízké vzdálenosti, čočka se zakřiví a umožní tak ostré vidění. Když přijde na vzdálené předměty, zploští se, abychom viděli opět ostře. Čočka převrací pozorovaný obraz a zobrazuje jej na zadní stěnu oka – sítnici. Obraz je pak „otočen zpět“, jakmile je později zpracován mozkem.

  • Řasnaté tělísko (corpus ciliare)

    Řasnaté tělísko plní v rámci lidského zraku důležitou úlohu: produkuje komorovou vodu a obsahuje ciliární sval (musculus ciliaris). Jeho působením na oční čočku je zajištěno, že můžeme zaostřovat jak na blízké, tak na vzdálené předměty.

  • Sklivec (corpus vitreum)

    Sklivec vyplňuje vnitřek oka mezi čočkou a sítnicí. Tato výplň tvoří většinu oka a jak napovídá její název, představuje tělo oka. Sklivec je průhledný a obsahuje 98 procent vody a 2 procenta hyaluronátu sodného a kolagenových vláken.

  • Sítnice

    Sítnice zpracovává světelné, které prostřednictvím optického nervu dále posílá do mozku. Jednoduše řečeno, sítnice funguje jako senzor: pomocí svých smyslových buněk přetváří světelné paprsky na nervové impulsy , které jsou dále zpracovávány mozkem. Tyto smyslové buňky tvoří čípky (pro vidění barev) a tyčinky (pro černobílé vidění). Čípky nejsou nikde jinde tak nahuštěny jako uprostřed sítnice, v makule (žlutá skvrna): přibližně 95 % smyslových buněk se nachází na ploše o velikosti přibližně 5 čtverečních milimetrů. To je zhruba velikost špendlíkové hlavičky.

  • Cévnatka (chorioidea)

    Cévnatka se nacházející mezi sítnicí a bělimou, která přechází do řasnatého tělíska a duhovky. Stará se o přísun živin k receptorům na sítnici, udržuje stálou teplotu sítnice a podílí se také na akomodaci, tj. na zostřování na blízko a na dálku.

  • Zrakový nerv (nervis opticus)

    Zrakový nerv zodpovídá za přenos informací ze sítnice do mozku. Obsahuje přibližně milion nervových vláken (axonů), je přibližně půl centimetru silný a ze sítnice vystupuje přes papilu. Tato část je známá také pod názvem „slepá skvrna“, protože zde sítnice nemá žádné smyslové buňky. Z toho důvodu je v tomto místě v obrazu vytvářeným mozkem černá tečka – díky překrytí obrazů obou očí mozkem tento výpadek v obraze nevnímáme. Tato skvrna ale obvykle není vědomě vnímána, protože toto selhání mozek „vykompenzuje“.

  • Fovea (fovea centralis)

    Malá oblast s velkým dopadem: kruhová jamka měří necelé dva milimetry, ale v rámci sítnice plní klíčové úkoly. Nachází se uprostřed sítnice a je obklopena smyslovými buňkami, které nám přes den umožňují co nejostřejší a barevné vidění. Při pohledu na předmět se naše oči automaticky otočí, aby bylo možné předmět zobrazit na fovei.

Anatomie: stavba lidského okaAnatomie: stavba lidského oka

Vnější část lidského oka

Významnou roli při vidění plní také vnější „součásti“ lidského oka: zde se řadí víčka, řasy, slzné kanálky a obočí.

  • Slzné kanálky (glnadula lacrimalis)

    Slzný kanálek má přibližně velikost mandle, nachází se u vnější části očního důlku a v případě potřeby produkuje slzy. Výměšek slzného kanálku, který obsahuje soli, bílkoviny, tuky a enzymy, dodává rohovce živiny, slouží k její ochraně a vyplavování cizích těles z oka.

  • Víčka (palpebrae)

    Oční víčka zvlhčují oko pokaždé, když mrkneme, a zavírají se jako reflexivní reakce na ochranu před větrem, tekutinami a cizími tělesy. Člověk v průměru mrkne osmkrát až dvanáctkrát za minutu, čímž v rámci zlomku vteřiny dojde k rozprostření tekutiny po povrchu oka. Rohovka je takto zvlhčována a nedochází k jejímu vysychání.

  • Řasy (cilia)

    Řasy nejenom vypadají pěkně, ale mají také praktickou funkci: oko chrání před vnikem prachu, nečistot a jiných cizích těles. K tomu všemu dochází automaticky: víčka se reflexivně zavřou ihned po kontaktu těchto jemných chloupků s cizím tělesem nebo když mozek takovýto kontakt očekává.

  • Obočí (supercilium)

    Víčka oči chrání před potem, který může stékat z čela.

Zrak jednoduše: jak funguje lidské oko

Vidění je součástí složitého procesu: než něco vidíme, v oku a mozku probíhá celá řada dílčích kroků. Hovoříme o sítnicově kortikální cestě, která začíná u oka a táhne se až k našemu mozku. Jednoduše řečeno, vidění probíhá následovně: lidské oko absorbuje světlo z okolí, které je shromážděno na rohovce. To vede k prvotnímu optickému vjemu. Poté tento obraz každé oko přepošle pomocí zrakového nervu do mozku ke zpracování, výsledkem je to, čemu říkáme „vidění“. Světlo je základem všeho, co vidíme. V naprosté tmě jsme v podstatě slepí.

Přesnější řečeno, pokud máme předmět vnímat, musí na něj dopadat alespoň nějaké světlo. Světlo je pak odraženo zpět daným předmětem a zpracováno našim zrakovým ústrojím. Díváme-li se na strom, naše oči absorbují světlo, které strom odráží: paprsky nejprve proniknou rohovkou. Dále projdou přední oční komorou a zornicí. Poté světlo dorazí na oční čočku, kde je zaostřeno a přeneseno na fotosenzitivní (citlivou na světlo) sítnici. Zde jsou zrakové informace nasbírány a roztříděny: tyčinky zodpovídají za vnímání světla a tmy a čípky mají na starost ostrost a barvy. Tyto informace jsou přeneseny do zrakového nervu, který je přepraví přímo do mozku. Tam jsou znovu vyhodnoceny, interpretovány a sjednoceny, aby vytvořily obraz, který konečně vidíme.

Přestože anatomii a stavbu lidského oka známe velice podrobně, na mnoho otázek ohledně fungování vidění si zatím nedokážeme odpovědět. Takže i když víme, které části mozku jsou při vidění nejaktivnější, nikdo přesně neví, jak v důsledku toho svět vnímáme.

Vidění předmětů na blízko a na dálku

Zdravé oko to zvládá automaticky, bez jakékoli pomoci – přepíná mezi vzdálenostmi a my vidíme ostře jak na blízko, tak na dálku. Tato dynamická schopnost ostře pozorovat předměty v různých vzdálenostech se nazývá akomodace. Umožňuje ji pružnost naší oční čočky. Pokud je oko bez vady, je schopné měnit svůj tvar a přizpůsobovat se tak vidění předmětům na blízko a na dálku podle toho, co si přejeme vidět. Normální oční čočka je plochá a podlouhlá – což je ideální pro pozorování předmětů na dálku. Když se ale podíváme na blízký předmět, čočka se zakřiví: změní se a umožní nám ostře vidět předměty na blízko. Akomodace se spustí vždy, když se předměty na fovei zdají rozmazané.

Vidění v průběhu dne – jak fungují naše oči

Vidění předmětů při dostatku světla (fotopické vidění či denní vidění) mají na starosti smyslové buňky zodpovídající za barevné vidění: čípky. Do denního vidění je zapojená také zornice: čím jasněji je, tím menší zornice bude. Přizpůsobuje se různým intenzitám světla a reguluje množství světla vstupujícího do oka. Tato vlastnost se nazývá adaptace. Před ostrým světlem mohou oči ochránit sluneční brýle a barevné brýlové čočky.

Vidění v noci a za soumraku

Vidění v noci a za soumraku

V noci naše oči přecházejí z denního vidění (fotopické vidění) na noční vidění (skotopické vidění). Zdravé oči potřebují přibližně 25 minut na to, aby se přizpůsobily tmě. Čím méně světla je, tím aktivnější budou tyčinky. Tyto buňky se starají o vidění za tmy. Při tomto přechodu se zároveň co nejvíce roztáhnou zornice, aby vpustily co nejvíce světla. Zdravé oči se měnícím se světelným podmínkám přizpůsobí bez problému. Omezené vidění za tmy a soumraku mohou způsobit dědičné choroby, určité léky, zranění a nedostatek vitamínu A. Tento problém postihuje mnoho nositelů brýlí. Zornice se musí v podmínkách sníženého osvětlení rozšiřovat více. Výsledkem je ztráta ostrosti a omezení prostorového vidění. Oči navíc unavují odrazy a nízký kontrast. Technologie i.Scription® od společnosti ZEISS s rozšířením zornic v noci počítá a pomáhá tak výrazně zlepšit vidění za slabého světla. 

Věděli jste, že naše vidění za světla a za tmy hraje roli také v rámci bezpečnosti při létání? Během vzletu a přistání dochází ke ztlumení světla v kabině, aby se oči cestujících a posádky okamžitě přizpůsobily novým světleným podmínkám v případě havárie. To může ušetřit vzácné sekundy v případě nouze.

Poruchy vidění a onemocnění očí – co dělat v případě špatného vidění

Krátkozrakost, dalekozrakost, presbyopie – existuje mnoho poruch vidění, které mohou omezit náš zrak. Ve většině případu vám k ostrému vidění dopomohou optimálně upravené brýle s vhodnými čočkami. LEPŠÍ VIDĚNÍ vysvětluje: Jaký typ brýlových čoček je vhodný pro různé poruchy vidění?

Náš zrak může negativně ovlivnit celá řada očních onemocnění – s hrozivými následky na vnímání okolního světa. Mezi oční onemocnění se řadí vše od méně vážných onemocnění, např. syndromu suchého oka, sklivcových zákalků a šilhání po šedý zákal, zelený zákal a makulární degeneraci. Ale jaká jsou nejběžnější onemocnění očí a jak je poznáme?

Máte ze všech těch pojmů a procesů „guláš“? S tím se netrapte! Jak jste se sami přesvědčili, lidské oko je velice složitý orgán, který úzce spolupracuje s mozkem. Oko je často považováno za okno do mozku. Žádný jiný orgán nám zdaleka neposkytuje tolik informací o našem okolí, každodenním životě či lidech okolo nás – a konec konců také o nás samých.


Sdílet tento článek